Autorsky řešné dětské hřiště - Lukáš Gavlovský

Zahrada - Park - Krajina 2/2004 str.30-32

Autorsky řešené dětské hřiště

Lukáš Gavlovský
snímky : autor

Za domem, ve kterém jsem vyrůstal, se rozprostírá les. V lese pak potok a zarostlé pískovny bohaté na pazourky skýtaly to nejdokonalejší prostředí pro fantastický svět dětských her. Přidejme k tomu ještě blízkost spoře oplocených staveb areálu vysoké školy a prostředí venkovské chalupy rodičů v podhůří Jeseníků, kde jsme zase místo pazourků a nastřelovacích patron mohli v sousedově stodole nacházet zanesená slepičí vejce s oranžovými žloutky.

Objevy dětského věku. Putují s námi životem dále. Hry se vždy znova připomenou. Rozum nám už nedovolí zapadnout nohama příliš hluboko do Velké bažiny a váhu dospělého těla již neunese polystyrenová deska položená napříč jezerem mezi hromadami rozmoklého jílu. Zůstává však hrdá vzpomínka na uskutečněná dobrodružství z dob, kdy roklinka byla kaňonem a lesík mezi poli součástí pralesa u Amazonky. Možná se právě proto dnes vydáváme putovat s expedicemi do močálů centrální Sibiře, lezeme po kmeni letité lípy, abychom ošetřili její rány, protože to, co jsme objevili ve věku dítěte...

Dětské hřiště vlastně nahrazuje jakési původní možnosti herního vyžití v prostředí, které je z různých důvodů o svoji rozmanitost okleštěno. Na malém prostoru v sobě zhušťuje prvky, jež děti přirozeně vyhledávají, kde se rády vydovádí. Je to sice něco jako náhražka ryzího mateřského mléka sunarem, ale lepší něco nežli nic. Navíc jsme si už prakticky všichni na nějaká ta náhradní řešení ve svém životě zvykli.

Když jsem před několika lety dostal příležitost navrhnout a postavit své první dětské hřiště, šlo to přirozeně a docela samo. Kde scházela zkušenost, pomohlo nadšení a píle. Stačilo si jen rozvzpomenout na všechny ty chýše a bunkry postavené tenkrát z větví a hloubené v zemi. Hřiště v areálu lesa u pražské botanické zahrady jsem stavěl vlastně jakoby pro sebe.

Tato první realizace je pro mne dnes již trochu minulostí, proto se více zmíním o věcech novějších.

Před třemi lety jsem spolu s odborem životního prostředí Prahy 13 uskutečnil obnovu hřiště nad prameništěm Prokopského potoka ve Stodůlkách. Bylo mi řečeno, že komplexy okolních sídlišť skýtají okolo sto padesáti hřišť zralých pro rekonstrukci. Z určitého úhlu pohledu je to pochopitelně zajímavé pole působnosti pro firmy, které vyrábějí a montují dnes už docela běžné objekty podobající se více či méně stavebnicovým sestavám. Nepatřím k jednoznačným odpůrcům těchto staveb, pokud je však nepotkám v kulturně nebo přírodně výjimečné lokalitě. Chápu, že někdo aktuální poptávku investorů uspokojit musí, ale v mé povaze je zakořeněna touha po alternativách k běžnému. Zde jsem našel dveře otevřené.
Hřiště ve Stodůlkách jsem se rozhodl vytvořit bez jakýchkoliv zažitých atrakcí. Vynechal jsem pohyblivé, z vlastní zkušenosti i trochu problematické prvky a řekl si, že kdo bude chtít houpačky, jistě si je najde někde o pár bloků dále. Zato tady najdete jakousi sbírku přírodnin - opracovaná torza kmenů dubu a akátu, masivní taktéž dubové lavice a barevné sousoší vytvořené z jediného kmene, které nazývám rodinka. Na mlatovém povrchu leží několik typů hornin z blízkého lomu i z daleka. Pískoviště jsem proti psům ochránil dostatečně vysokou obrubou z dřevěných trámů. Ušechno je nesmírně masivní a trvanlivé, dbal jsem na to, aby se zde nic nedalo běžným způsobem zničit. Za bezmála tři roky provozu taky nic zničeno nebylo. Vzniklý prostor připomíná svět rozházených hraček. Je prostoupený objekty, které svádí k představivosti. Děti si v něm své hry vymýšlejí a upravují. Sám jsem se o tom přesvědčil, jelikož mě braly do party. Pravda je, že ani já jsem staveniště před nimi striktně nebránil. Proces stavby na místě trval asi čtrnáct dní a byl pro obě strany prima zážitkem. Protože se děti z blízkého paneláku mohly svým způsobem procesu zúčastnit, získaly ke "svému" hřišti snadno vztah. Rázem si hájily své území samy a dobrovolně.

Dalším příkladem je realizace na soukromé zahradě v Dubči. Myslím, že jde o příklad přímo modelový. Nový dům už stojí a kolem něj se rozprostírá nově vysázená zahrada. Za plotem vyrůstají další domy a zahrady. Dítě však brzy poznává, že vytahování cibulek ze záhonů a rozhazování borky po trávníku nebude tou nejlepší hrou. Jelikož zde chybí zákoutí se starou jabloní s převislou větví, je možným řešením nákup houpačky v "hobbymarketu", a nebo se lze poohlédnout po někom, kdo vytvoří hřiště na míru zahradě i dítěti. Investorů, kteří si zadají vytvořit takovéto dílo, je docela málo, domnívám se však, že osob nebo firem, které se běžně zhostí podobného úkolu, je kupodivu ještě mnohem méně.
Práce pro rodinu je pochopitelně zbavena mnoha úředních strastí. Dohoda nebývá zdlouhavá ani komplikovaná. Jako autor a tvůrce díla, které je za plotem, mohu použít materiály, jež by jinde jen ztěží odolaly náporu. U Dubči jsem instaloval mnoho lan, sítě a provazový žebřík.
Jedno minus však tato práce na druhou stranu má, a sice že privátní dílo nikdy nebude sloužit tolika uživatelům, jako kterékoliv jiné ve veřejném prostoru.

Tak trochu propojením obou uvedených příkladů je nedávná realizace objektů do parku v areálu Státních lázní BIudov. Rád hledám stále nové možnosti a formy. Bludovské objekty z dutých klád umožňují "blbnutí" se zvuky, hru se světlem jako v zrcadlovém krasohledu, zároveň slouží i jako odpočívadla.

Možnosti tvorby i hry jsou nevyčerpatelné. Jelikož sám hodlám v blízké budoucnosti budovat ateliér z přírodních materiálů, zamýšlím se přirozeně i nad ideou alternativního hřiště zhotoveného třeba z dusané hlíny, balíků slámy a kokosových rohoží. Musel bych se však na chvíli zříci vlastních dogmat o trvanlivosti díla.

Na závěr si ještě dovolím "píchnout do vosího hnízda" (či podřezat sobě větev?).

Jistě vás mnohé při čtení mého příspěvku napadlo magické slovo "normy", případně "atesty". Jsem zastáncem zdravého rozumu a rád jsem si předpisy prostudoval. Dopravní vyhláška obsahuje také pár věcí, jež je dobré znát, pokud hodlám řídit auto na silnici. Se zájmem a kritickým okem sleduji realizace kolem sebe. To, co vidím a zaslechnu, jsou však kolikrát věci přímo neuvěřitelné.

Za všechny uvedu příběh jednoho českého hrocha, o kterém jsem slyšel vyprávět. Kdyby se jednalo o hrocha živého, dostalo by se mu nepochybně péče v nějaké zoo. Potíž je však v tom, že tento byl vydlabán ze dřeva a instalován pro děti v mateřské školce. Nakonec však přišel kdosi velmi kompetentní, kdo nakázal hrocha odstranit. U žádných kolonkách zmiňovaných norem se totiž hroch jako prvek nevyskytuje. Šmytec. Ani protesty maminek prý nezabránily jeho porážce. Asi nejsem sám, kdo se nechá překvapit tím, co nám přinese naše nové evropanství. Kolik statečnosti a kolik alibismu. Snaha o bezpečnost by přece neměla přerůst v absurdní demagogii a podporu výlučně standardních řešení. Některá hřiště na západ od našich hranic jsou přitom velice odvážná. Něco mi tu nehraje. Přišlo by mi líto, kdyby rozhodování dospělých nakonec ztratilo veškerou přirozenost, se kterou se světa dotýkají právě děti.

Mgr. A. Lukáš Gavlovský (1972), absolvent oboru malba na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru prof.Nešlehy, působí jako umělec ve svobodném povolání, přes malbu a fotografii se postupně dostal k realizacím prostorových děl, pracuje/hraje si s kameny a recykluje padlé stromy